Zuzana Mojžišová a jej družina

Vydavatel: Vydavatelství Pyramída, Slovenský rozhlas

Rok vydání: 2002

Žánr: slovenské lidové písně/folkrock

Celkový čas: 56:14

Celkové hodnocení: velmi dobré

Web: www.jejdruzina.sk 

U nás máme Čechomor nebo Benediktu, na Slovensku mají Jej družinu. Krátce po natočení svého prvního alba (Jej družina, 2001) od kapely odešel baskytarista Atila Béreš a založil si vlastní kapelu, prozatím nazvanou Družina. Zbytek původní sestavy v čele se zpěvačkou Zuzanou Mojžišovou pokračuje dál pod mírně pozměněným názvem.

Jej družina není pevná kapela, ale spíše volnější sdružení muzikantů kolem stabilního jádra. To dnes představuje vedle Mojžišové především multiinstrumentalista Rasťo Andris, který si většinu svých dechových nástrojů sám vyrábí – na albu hraje na fujaru, píšťalky, valašskou příčnou flétničku, koncovku a další tradiční nástroje, ale třeba také na saxofon. Dalšími důležitými členy jsou Miroslav Béreš (kytary, mandolína), Ján Kružliak ml. (housle) a Peter Mikulec (viola). Vedle nich se potom na albu mihne ještě deset dalších muzikantů – dva basisté, dva bubeníci, dva další hráči na violu, klávesista, perkusista, hráč na cimbál a ještě jeden houslista. V žádné písni je neuslyšíte všechny, ale už samotný výčet slibuje zajímavé zážitky při poslechu alba.

Repertoár tvoří písně sebrané po všech slovenských krajích. Pro českého posluchače jde o skladby bez výjimky neznámé a místy až překvapivě exotické. Zuzana Mojžišová se snaží – přes netradiční směs doprovodných nástrojů a místy až rockový doprovod – o co nejautentičtější zpěv. Zachovává nářeční výslovnost (např. velmi zavřené samohlásky v Neni som pes, hláska „L“ ve V čiernej hore), v některých písních znějí sólové party až orientálně.

Vrcholem alba však není autentičnost. Naopak, Mojžišová, Andris, Béreš a Kružliak v roli aranžérů předvádějí velmi zajímavé kousky. Už zmíněná skladba V čiernej hore je zpočátku postavená na táhlém zvuku violy a na hlubším sólovém zpěvu, který v posluchači evokuje působení východu na slovenskou hudbu. Následuje houslová mezihra a po ní mnohem hitovější (či konvenčnější) pasáž s píšťalkou, svižnějším sólem zpěvačky a mužskými odpověďmi. Další skladba, kterou jsem už zmínil, Neni som pes, začíná typicky folklórními gajdami a typicky nefolklórním rytmem bicích. Zpěv, tentokrát výše položený a na první poslech ne příliš lahodný, zajímavě kontrastuje s doprovodem mandolíny. Dlouhá skladba Joj mamičko stojí na viole a klávesách a připomíná atmosféru nějakého jazzového baru. Naopak tragická balada Zabili se dočkala úpravy bez nadsázky rockové – vedle bicích je dominantním nástrojem pořádně hlučná elektrická kytara. Milovníci tradičnějšího přístupu k lidové písni mohou jásat při Šila som, vyzdobené flétničkou, zatímco ctitelé funky rytmů si budou opakovaně pouštět Nebude tma naveky.

Zuzana Mojžišová a jej družina zatím nemají ve svém počínání na Slovensku konkurenci. Jejich přístup k lidovým písním je průkopnický, novátorský a především není nudný. Co skladba, to úplně jiná úprava, jiná kombinace nástrojů. A při vší té pestrosti a odvážnosti album jako celek drží pěkně pohromadě.

(Málem bych zapomněl… Vlastní album trvá zhruba 46 minut. Závěrečných deset minut tvoří bonus – tři slovenské lidové koledy, opět samozřejmě v zajímavých úpravách.)

Milan Tesař 11.3.20033